Vítejte
Jmenuji se Zdeněk Novotný a založil jsem tyto stránky.
Pokud máte nějaký komentář nebo připomínky týkající se tohoto webu, můžete mě kontaktovat klepnutím zde.
Na tomto webu je zveřejněn náš rodokmen, ve kterém naleznete 2876 jmen.
Tento web byl naposledy aktualizován dne 28. Duben 2017
Příjemnou zábavu!

Přejít na rodokmen

Přejít na rodinné fotografie
Co je nového
Dnes
Jaron Jedlicka poslal žádost o členství.
Včera
Zdenek Novotny publikoval novou verzi rodokmenu Rodokmen- Zdenek Novotny z aplikace Family Tree Builder
 
Zobrazit starší novinky
Zprávy
Rodinné příběhy:Jan Novotný 25.10.1873 – 1914 41 let
Vložil(a): Zdenek Novotny dne 29. Leden 2012, 14:13

Jan je v naší rodině osoba, která je asi nejvíce zahalena tajemstvím. Přestože žil v podstatě nedávno, jediné, co jsme se o něm dozvěděli, bylo, že se nevrátil z 1. sv.války. Dalo to hodně práce, ale myslím, že z informací, které se mi podařilo posbírat, se dá poskládat jeho přibližný životní příběh.

Jan se narodil 25.10.1873 jako nejmladší dítě Janovi a Anně na Karlovské usedlosti č.p. 20. Do školy začal chodit 1.9.1879 ve věku 5-ti let. Píši pěti, ale do šestého roku mu chyběl jen měsíc. Ve školních záznamech má už zapsáno č.p. 17, to znamená, že rozdělení usedlosti jeho otcem na tři díly bylo již dokončeno.

Škola v Olšanech tou dobou byla trojtřídní, což ale neznamenalo, že by děti chodily do školy jen 3 roky. Všeobecný školní řád, který 6.12.1774 vydala Marie Terezie, stanovil povinnou školní docházku od 6 -12 let. Trojtřídní vesnická obecná škola měla třídy rozděleny do několika oddělení a těmi se děti postupně prokousávaly až do splnění povinné školní docházky. Nebylo pravidlem, že děti, které spolu nastoupily do 1.ročníku, procházely všemi odděleními souběžně. Školní docházka dětí nebyla zrovna ukázková, obzvláště v období polních prací bylo ve třídách dětí jen minimum.

Jan první ročník absolvoval v letech 1879 – 1881. V prvním roce měl 12 omluvených dnů a v následujícím 10. Za jeho známky by se nemuseli stydět ani dnešní školáci, kromě náboženství, ze kterého měl 3, měl z ostatních předmětů 1-2. Druhý ročník zvládl v letech 1881 – 1884 a známky i docházka byly znatelně horší. Obzvláště rok 1883, kdy zemřel jeho otec Jan, se jeho prospěch razantně zhoršil. Absence 4 omluvených a 32 neomluvených dnů byla zřejmě příčinou, že k absolvování druhého ročníku potřeboval 3 roky. Třetí ročník zvládl za dva roky a školní docházku ukončil v létě 1886 po sedmi letech. Nutno poznamenat, že v posledním roku se v třídní knize u jeho jména začali objevovat poznámky typu jako: je to ,,ptáčník a rozpustilec,,. Dnes nám to připadá úsměvné, ale jeho učitel tím oznamoval, že jeho chování není zrovna ukázkové, a také to ocenil dvojkou z mravů.

Po ukončení obecné školy měly i tenkrát děti možnost dalšího vzdělávání na vyšších stupních škol, ale tuto možnost využívalo jen minimum vesnických dětí. Příčinou toho byly nejen finanční možnosti rodičů, ale také jejich názor na vzdělání. Od dětí sedláků se častěji než studia očekávala příprava na převzetí hospodářství. Další možností a také častější bylo poslat potomka do učení na řemeslo. Ale ani to nebylo úplně pro každého, děti těch nejchudších obvykle končily jako nájemní dělníci a nádeníci.

Po skončení školy bylo Janovi 14 let a to byl věk, kdy se do učení odcházelo. Náš Jan šel do učení k mistru krejčovskému. Jméno jeho mistra bohužel nevím. Jako učeň u svého mistra setrval 3 roky. To je stejné jako dnes a jako důkaz toho, že se něco naučil, musel na závěr učení složit tovaryšskou zkoušku. Toto vše se zapisovalo do knih jednotlivých cechů, bohužel ani tento zápis se nedochoval, respektive se mi ho zatím nepodařilo nalézt.

Poté následovalo několikaleté období, kdy tovaryš získával praxi a zdokonaloval se ve svém řemeslu. Nebylo stanoveno kolik let nebo kolik vystřídaných zaměstnání je k tomu potřeba, ale někteří se vydávali na zkušenou třeba až do Vídně. O tom, kde a jakou praxi tovaryš získal, vypovídala jeho Tovaryšská knížka, do které se vše poctivě zapisovalo.

Po získání dostatečné praxe mohl takový tovaryš požádat o přijetí mezi mistry a tím získat možnost založit si vlastní živnost. Toho ale nevyužívali všichni a zůstávali pouze kvalifikovanými řemeslníky a nechali se zaměstnat u mistra, který si živnost zařídil. Někteří toho zneužívali a načerno řemeslo provozovali. Ubírali tím práci legálním živnostníkům a stejně tak obírali stát, kterému neodváděli daně. V archívech je uloženo množství takových oznámení, či spíše udání, na takové výtečníky, kteří byli následně přísně potrestáni.

Náš Jan pravděpodobně do učení odešel roku 1886 a tovaryšem se mohl stát asi 1889-1890. Do dotazníku u vojenského odvodu roku 1896 Jan uvedl povolání krejčí, což znamená, že tou dobou byl jeho proces vzdělávání ukončen. Podařilo se mi nalézt záznam z roku 1900, ve kterém se píše, že byl zaměstnán u krejčovského mistra Floriána Macha v Cakově. Jan pravděpodobně nikdy nepožádal o přidělení vlastní živnosti. Prohledal jsem dochované seznamy mistrů cechů krejčovských na litovelsku, olomoucku, prostějovsku a kralicku, ale nikde o tom záznam není. Nachází se tam pouze jeho jmenovec, ten se ale narodil v Senici a zemřel na Hablově.

Zápis odvodního řízení k Rakousko-Uherské armádě nám o Janovi sdělil spoustu zajímavých informací. Měl hnědé oči, vlasy i obočí, kulatou bradu a oválný obličej, měřil 173 cm. Profesní vzdělání měl velmi dobré, byl veselý, dobromyslný a čestný. Zřejmě nevynikal nějak zvlášť velkou fyzickou silou, což je z dotazníku také patrné.

Vojenská služba v té době byla 2 roky a potom následovalo 10 let zálohy v tzv. zeměbraně. Jan nastoupil vojenskou službu 13.3.1896 a do zálohy byl propuštěn 31.12.1908. Po dobu vojenské služby pobíral plat 3 zlaté. Všeobecná branná povinnost platila od roku 1868, kdy byla zároveň zrušena dřívější četná osvobození a byla stanovena odvodní povinnost pro všechno mužské obyvatelstvo ve věku od 20. do 22. roku. 12 let, které Jan strávil v Rakousko-uherské armádě, ale neznamenalo 12 let strávených v olomouckých kasárnách. Vojenská služba probíhala formou různých vojenských cvičení, která trvala od několika dnů po maximálně několika týdnů.

Během vojenské služby se Jan 28.5.1901 oženil v Senici s Kristýnou, dcerou Kašpara Štefana, domkaře v Senici, narozeného 8.2.1838, a jeho manželky Barbory Ešové, narozené 17.8.1838 v Senici. Kristýna se narodila 3.4.1875 a byla ze čtyř dětí.

V zápisu o sňatku měl Jan u svého jména napsáno ,,krejčí v Cakově,, , což potvrzuje, že to s tou vojenskou službou nebylo až tak časově náročné a pisateli toho zápisu to nestálo ani za zmínku.

Po svatbě se Jan s Kristýnou odstěhovali do Olšan, kde 2.6.1901 společně koupili chalupu č.p. 164 od Josefa Halíře. Na zakoupení chalupy zřejmě použili Jan s Kristýnou peníze, které Jan dostal od sourozenců Františka a Františky jako dědictví po otci, a to částku 200 zlatých. Za kolik chalupu koupili, to nevím, ale Josef Halíř ji v roce 1883 koupil za 400 zlatých. Chalupa č.p 164 dnes stále stojí a 3 měřice polí (0,58 ha), které k ní patřily, později získal jejich syn Blažej. Janovi a Kristýně se postupně narodily 3 děti:

Růžena 13.3.1902 – 24.2.1990 provdaná Skyvová (Olšany 164)

Marie 13.11.1905 – 12.11.1984 provdaná Vymazalová (Prostějov)

Blažej 3.2.1909 – 18.9.1984

V Olšanech se Jan krejčovstvím zřejmě dlouho neživil a když v roce 1910 jeho bratranec Antonín Pelíšek v Olšanech vybudoval novou parní pilu a mlýn, nastoupil u něho jako dělník.

V té době v Olšanech včetně Karlova bylo 281 domů a v nich žilo 1485 lidí. Kůň stál 800 korun, 1q vepř 150 korun, 1q pšenice 17 korun a 1q brambor 4 koruny. Plat dělníka v průmyslu se mohl pohyboval kolem 3 -5 korun týdně. Kolik ale vydělával Jan, bohužel nevím.

Dne 28.1.1914 byl v Sarajevu zavražděn následník trůnu arcivévoda František Ferdinand. Po řadě neúspěšných diplomatických jednáních vyhlásilo Rakousko-Uhersko 28.7.1914 válku Srbsku. Na stranu Srbska se následně přidaly Francie, Anglie a carské Rusko a za Rakousko-Uhersko se postavilo Německo. Tím začala 1.sv.válka. Na základě mobilizace byl Jan dne 2.8.1914 povolán do domobrany a s ním i dalších 72 olšanských rodáků. Jan nastoupil do Olomouce k zeměbraneckému pěšímu pluku č.13. Pluk odjel z Olomouce na ruské bojiště ( hlavní shromaždiště bylo v Krakově) 8.8.1914. Zahájení prvních válečných operací na ruské frontě započalo již 15.8.1914. Přes počáteční úspěchy Rakouska-Uherska se stále posilující ruská armáda začínala dostávat do početní převahy. Hlavní střety ruské fronty na počátku války byly na území Haliče, to znamená na území dnešního Polska, které v tu dobu bylo rozděleno mezi Rusko a Rakousko-Uhersko.

Strašlivějším nepřítelem než vojáci protivníka, byl pro muže obou válčících stran ráz krajiny, ve které boje probíhaly – ohromná pustá prostora bez řádných komunikací plná zrádných bažin, kde prakticky neexistovaly žádné cesty.

Ve vojenské kartě Jana Novotného je zápis: nezvěstný od počátku války. S největší pravděpodobností zemřel v tomto nehostinném kraji v prvních týdnech války a stejně jako desetitisíce dalších nebylo jeho tělo identifikováno, nebo vůbec nalezeno. Možnost, že by padl do ruského zajetí, je méně pravděpodobná, jelikož čeští a slovenští zajatci v Rusku byli později zformováni za podpory T.G.Masarika do Československých legií a v těch jméno Jan Novotný z Olšan nefiguruje. Jsou lidé, kteří zastávají názor, že za válečnými neúspěchy Rakousko-Uherské armády ke konci války nesou částečně vinu i čeští vojáci, kteří nebyli příliš nadšeni vidinou hrdinné smrti za císaře pána. Proto se počty členů v ČS legiích v Rusku ke konci války rychle zvyšovaly. Po konci války, rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného československého státu se nově zformovaná armáda postavila na základě čs legií z Ruska. A právě nově zbudovaná armáda se začala snažit o zavedení pořádku. V jejich řadách byli stále evidováni nezvěstní čeští a slovenští vojáci z 1.sv.války. Dne 15.10.1924 byl vojín Jan Novotný v záloze prohlášen za mrtvého.

To přivítala především vdova Kristýna, která se sama starala o 3 děti. Byl jí přiznán vdovský důchod po manželovi ve výši 300 korun. Janův podíl na společném domku byl přepsán na Kristýnu dne 15.6.1925. Kristýna ukončila svůj těžký život sama dne 15.1.1951 ve věku 76 let.

0 komentářů|213 zobrazení|Zobrazit celý článek
Rodinné příběhy:Jan Novotný 15.11.1830 – 3.3.1883 53 let
Vložil(a): Zdenek Novotny dne 29. Leden 2012, 14:09

Jan se narodil 15.11.1830 jako poslední z osmi dětí Šimonovi a Veronice. Už v prvním roce jeho života mu zemřel otec, a tak vyrůstal jen se svou matkou Veronikou a pěti sestrami. V gruntovní knize je zápis ze dne 27.6.1833, ve kterém se připisuje usedlost po zemřelém Šimonu Novotném jeho neplnoletému synovi Janovi, přesně tak, jak si Šimon přál ve své poslední vůli. O usedlost se do dosažení Janovy plnoletosti starala jeho matka Veronika. Dále ve své vůli Šimon stanovil, aby Jan vyplatil svým sestrám každé po 122 zlatých a zaručil doživotní výminkářské právo matce Veronice, které spočívalo ve vystavění malé chaloupky, k tomu 3 měřice polí, které Jan musel koňmi obdělávat. K tomu místo ve stodole a chlívek pro dobytek. Z tohoto zápisu vyplývá, že na usedlosti měli své vlastní koně, což tenkrát bylo k vidění spíš jen u větších sedláků.

V minulosti se usedlosti předávaly téměř vždy v celku jen jednomu z potomků a ten se musel vypořádat s ostatními sourozenci. Dělení se provádělo jen výjimečně a to jen s výslovným svolením vrchnosti. Bylo to proto, že skutečnými vlastníky pozemků a všeho, co k nim náleželo, byla vrchnost a vesničané je měli pouze v dědičném užívání, což s sebou neslo jisté vrchnostenské platby a povinnost robotovat. První krok ke zrušení nevolnictví učinil 1.11.1781 císař Josef II, ale definitivní zrušení roboty v našich zemích přinesl až rok 1848. Od té doby se vesničané postupně stávají skutečnými vlastníky půdy, což ovšem nebylo úplně zadarmo. Zrušení roboty byla obrovské úleva pro venkovský lid, kterému se tak otevřely další možnosti, jako bylo vzdělání či možnost volného pohybu.

Dne 5.2.1851 byla zápisem v gruntovní knize vymazána poznámka o Janově neplnoletosti a hned o 5 dnů později dne 10.2.1851 se Jan oženil s Barborou Hrubou, narozenou 13.10.1822. Barbora byla dcera Josefa Hrubého, zahradníka z Olšan, a jeho manželky Františky, rozené Bečákové. Podle svatební smlouvy se Barbora stala spoluvlastníkem ½ usedlosti. To v dřívějších dobách nebylo příliš obvyklé, většinou byl jako majitel napsán pouze muž. Možná to lze přisoudit právě změnám po zrušení nevolnictví.

Ke dni sňatku měl již Jan vyplaceno všech pět sester:

Kateřina provdaná Nováková

Mariana provdaná Křížková

Barbora provdaná Ambrozková

Jenovefa provdaná Dopitová

Anna Novotná

Každá byla vyplacena částkou 122 zlatých

Jan s Barborou měli společně 3 děti.

František 17.6.1853 – 26.8.1910

Františka 30.12.1854 – 14.8.1922

Barbora 13.2.1857 – 23.2.1857

Barbora, Janova manželka, zemřela 6.2.1858. V zápise o úmrtí je jako příčina zapsána vodnatelnost, což by jsme dnes nazvali asi jako selhání ledvin. V gruntovní knize mají jejich děti připsány dědické podíly po matce a to:

František 500 zlatých

Františka 464 zlatých

Jan se podruhé oženil s Annou Pelíškovou dne 3.5.1858. Anna se narodila 5.11.1837 Matyáši Pelíškovi, sedlákovi z Olšan č.p. 55, narozenému 2.9.1802, a jeho manželce Rozině, rozené Látalové z Loučan. Stejně jako u prvního Janova manželství se i Anna stává po sňatku spoluvlastníkem usedlosti.

Jan a Anna měli společně 5 dětí.

Anna 28.7.1859 – 6.8.1866

Amálie 5.11.1861

Marie (Mariana) 7.9.1864 – 20.5.1946

Tomáš 9.12.1869 – 27.2.1947

Jan 25.10.1873 – 1914

Zásluhou zrušení nevolnictví roku 1848 mohl Jan libovolně nakládat se svým majetkem a tak se s Annou rozhodli své potomky podělit jinak, než to bylo obvyklé v minulosti. Dne 28.3.1871 vyplatil Jan dětem z 1.manželství jejich již přiznané dědické nároky po Barboře. František obdržel 500 zlatých a Františka, toho času již provdaná Černošková, 464 zlatých.

K rozdělení pozemků přistoupili Jan s Annou dne 26.9.1871.

Jeden díl prodali Valentinovi a Anně Řezníčkovým č.p.36

Druhý obdrželi František s Františkou č.p. 20.

Poslední část dále užívali Jan s Annou č.p. 17.

Jan zemřel 3.3.1883 a v zápise o jeho úmrtí je napsána jako příčina souchotiny, což je dřívější pojmenování tuberkulózy. Dědicem jeho podílu se stala manželka Anna, která vzápětí vše včetně své části přenechala dceři Marianě provdané Hlobilové č.p.17. Přestože Mariana a Marie jsou dvě odlišná jména, zcela určitě se jedná o Janovu dceru narozenou 7.9.1864, jen se pisatel v tomto zápise upsal. V zápise o sňatku s Josefem Hlobilem je napsána opět Marie.

Pro nás je asi nejdůležitější, co dostal Janův nejmladší syn Jan. Jan mladší měl být vyplacen až po dovršení 24 let, což byla tenkrát hranice plnoletosti. Dne 19.6.1901 mu František a Františka vyplatili 200 zlatých.

0 komentářů|58 zobrazení|Zobrazit celý článek
Rodinné příběhy:Šimon Novotný 28.10.1789 – 6.12.1831 42 let
Vložil(a): Zdenek Novotny dne 29. Leden 2012, 14:05

Šimon, prostřední syn Josefa, se narodil na gruntě svého dědy Jana a někdy kolem desátého roku se spolu se svými rodiči a sourozenci přestěhovali do jejich nové chalupy č.p. 116. Po smrti otce roku 1806 chalupu přebírá nejstarší Jiří a pravděpodobně vyplatil Šimonovi jeho dědický podíl. Žádný doklad jsem sice o tom nenašel, ale domnívám se, že tomu bylo právě tak, jelikož Šimon hned roku 1808 kupuje usedlost v Karlově.

Šimon koupil usedlost v Karlově č.p. 20 od Jana a Mariany Pospíšilových dne 1.4.1808. Celková zákupní cena byla 3900 zlatých a v den kupu musel složit závdavek 50 zlatých. K usedlosti patřila stodola, stáj na dobytek, 12 měřic (2,3 ha) polí a 11 měřic pastvin podél břehů říčky Blaty.

Připadá mi dost zvláštní, že na usedlosti hospodařil dlouhou dobu sám. Oženil se až 20.6.1814 s Veronikou, dcerou Jana Kořalky, chalupníka z Karlova. Veronika se narodila 26.5.1791 a zemřela 10.9.1857. Její otec Jan pochází ze Žerůvek, kde se narodil roku 1755.

Šimon a Veronika měli spolu celkem 8 dětí:

Kateřina 31.3.1815

Mariana 9.3.1817

Josef 19.3.1819 – 20.3.1819

Barbora 12.11.1820

Jenovefa 3.1.1823 – 23.10.1841

Jan 15.11.1825 – 22.5.1826

Anna 20.7.1827

Jan 15.11.1830 – 3.3.1883

V Olšanské kronice se píše, že roku 1830 byla velká povodeň a při ní byly zaplaveny všechny domky v Karlově. Vzhledem k tomu, že Šimonova usedlost byla zhruba 30 metrů od břehu říčky Blaty, není pochyb, že patřila mezi nejvíc postižené.

Roku 1831 postihla Olšany strašlivá epidemie cholery, která si vyžádala 28 lidských životů. Ta bohužel krutě zasáhla i do života našich předků a sám Šimon 6.prosince na tuto těžkou chorobu umírá. Den před svou smrtí 5.prosince si k sobě povolal své nejbližší a za přítomnosti karlovského rychtáře Františka Obručníka sepsal svou závěť. V ní pověřuje manželku Veroniku správou usedlosti po dobu 23 let a po té ji má předat dnes ročnímu, jedinému synovi Janovi. Ostatních pět dcer má od Jana obdržet každá po 122 zlatých. Platnost této závěti byla potvrzena i při projednávání pozůstalosti v kanceláři hradišťského panství dne 20.7.1832.

Dokladem toho, že Šimon a po jeho smrti i jeho manželka Veronika byli dobrými hospodáři, je zápis ze dne 30.6.1850, kde se píše o úplném splacení kupní ceny Janovi Pospíšilovi. Nejmladší Šimonův syn Jan tak přebírá usedlost bez dluhů, což v dřívějších dobách nebylo až zas takovou samozřejmostí.

0 komentářů|43 zobrazení|Zobrazit celý článek
Rodinné příběhy:Olšany, Karlov
Vložil(a): Zdenek Novotny dne 29. Leden 2012, 14:02

První písemná zmínka o Olšanech je v soupisu popluží, patřících olomoucké kapitule z roku 1141.. Roku 1180 věnoval český kníže Fridrich olomouckému kostelu celou vesnici. Ve 14. století se v Olšanech vedle majetkových zájmů církevních institucí začínají prosazovat zájmy drobné šlechty a později i olomouckých a prostějovských měšťanů. Roku 1568 Klášter dominikánek u sv. Kateřiny v Olomouci vyměnil svých čtyřiadvacet poddaných s dvanácti domy a farní patronát s premonstrátským klášterem Hradisko u Olomouce, který vlastnil část Olšan. Od této doby dosazuje klášter Hradisko na faru svoje řeholníky. Tato směna ukončila roztříštěnost držby vsi a soustředila Olšany, s výjimkou dvou gruntů olomoucké kapituly, do rukou jednoho majitele.

Na počátku 16. století byly Olšany velkou a bohatou vesnicí. Pro Olšany znamenal největší katastrofu pobyt švédských vojsk v letech 1642-1643 a 1645 v průběhu třicetileté války. Olšany byly téměř zničeny i s dvorem, kostelem a farou. Také olšanští obyvatelé se před vojsky rozutekli a značná část se jich po skončení války již nevrátila. Ještě 10 let po skončení války bylo ve vesnici obydleno jen 17 domů. Barokní přestavba olšanského kostela započala roku 1710. Veliká katastrofa přišla roku 1711.Tehdejší olšanský duchovní p. Petr Látal to popsal takto:

,, Roku 1711 dne 18. srpna o půl třetí udeřil blesk do domu Jiřího Hrabala a zapálil vesnici, při kterémžto požáru shořelo 45 rolnických domů, stodol 29, ve dvoře olšanském stodola, stáje, kuchyně a malý ovčinec, 3 osoby se udusily. Kateřina Kouřilová, pacholek Vychodilův a dítě Ondřej Kučera. Mikuláš Medek shořel na prach. Shořel též kostel a vše co v něm bylo. Fara v mé nepřítomnosti shořela úplně a poněvadž v ní byly uchovány knihy účetní kostela olšanského, kniha matrik, shořely i ty,,.

Matriky jsou nově vedeny od roku 1711. Oprava kostela započala v následujícím roce a trvala až do roku 1741, kdy byl znovu vysvěcen Jakubem Arnoštem z Lichtenštejna. Velký vliv na život v obci měla stavba nové císařské silnice z Brna do Olomouce.

V polovině 18. století zasáhly do života obce krutě opět války, tentokráte pruské. Okolní roviny se přímo nabízely k umisťování vojenských táborů u Olomouce.

Roku 1784 byl zrušen premonstrátský klášter Hradisko a jeho majetek se dostal pod správu náboženského fondu. Parcelací bývalého panství Klášterního Hradiska vznikla roku 1788 osada Karlov. Pozemky byly rozděleny mezi olšanské zahradníky, domkaře a podruhy. Karlov roku 1933 zcela splynul s obcí Olšany.

Rusko-rakouská armáda generála Kutuzova byla utábořena před osudnou bitvou u Slavkova roku 1805 právě u Olšan. To mělo pro občany Olšan neblahé důsledky, kdy vojáci, obzvláště ruští, drancovali obec. Po porážce spojenců 2.12.1805 tábor vyrabovali Francouzi za vydatné pomoci občanů okolních obcí, kteří si tak aspoň zmírnili škody způsobené spojeneckou armádou.

Roku 1833 zachvátil Olšany velký požár, kdy byl částečně poškozen i kostel.

Prusko-rakouská válka , která začala 1866, se také neblaze podepsala na životě občanů Olšan. Po katastrofické porážce rakouské armády 3.7.1866 a jejím kvapném ústupu ji pruské sbory dostihly při přechodu Blaty u Olšan a došlo ke střetu mezi pruskou a rakouskou jízdou. Vítězné pruské osumnáctitisícové vojsko pak vyrabovalo Olšany.

Roku 1880 bylo započato vedení obecní kroniky olšanské, ale jsou tam zpětně dopsány události od roku 1866. Kronika je nyní uložena v okresním archivu v Prostějově a je volně k nahlédnutí.

0 komentářů|67 zobrazení|Zobrazit celý článek
Rodinné příběhy:Josef Novotný 6.2.1758 – 28.1.1806 48 let
Vložil(a): Zdenek Novotny dne 29. Leden 2012, 14:00

Josef, nejmladší syn Jana Novotného, se narodil roku 1758 a většinu života prožil na gruntě svého otce v Hněvotíně číslo 6. Tam se také 16.1.1785 oženil.

Jeho manželka Agáta byla dcera Leonarda Hausera, narozeného 16.10.1736, a jeho manželky Kláry Meltzerové, narozené 12.9.1739. Agáta se narodila 14.1.1766 v Hněvotíně číslo 17 a byla z 8 dětí. Její otec Leonard je nejprve zapisován jako ¼ láník, později ale jako zahradník. Proč tomu tak bylo, nevím, ale rozdíl mezi ¼ láníkem a zahradníkem nebyl až tak zásadní.

Těsně před smrtí Jana Novotného roku 1792 byl jeho statek plný dětí. Josef s Agátou měli už 4 a nejmladší Josefova sestra Kateřina, která byla už 18 let provdaná za Josefa Hrabala, jich měla ještě víc. Dost možná tam žil ještě někdo ze starších sourozenců Josefa a Kateřiny, ale žádné záznamy jsem o tom zatím nenašel.

Přestože Jan zemřel roku 1792, byl jeho grunt přepsán na Kateřinu a Josefa Hrabala až v roce 1796.

Josef, Agáta a jejich děti se po roce 1796 přestěhovali do vlastního domku v Hněvotíně č.p. 116. Nejspíš k jeho zakoupení použili vyplaceného dědického podílu z gruntu, který jim roku 1803 Josef Hrabal zaplatil.

Josef s Agátou měli celkem 5 dětí a všechny se jim narodily na otcově gruntě.

Jiří 13.4.1786 – 24.5.1831

Josef 30.8.1788 – 6.9.1788

Šimon 28.10.1789 – 6.12.1831

Mariana 17.3.1792

Jan 12.5.1795

Josef Novotný zemřel 28.1.1806 jako domkař ve své nově zakoupené chalupě č. 116. V úmrtním zápise má poznámku, že příčinou úmrtí byl tyfus, což v tehdejší těžké době nebylo zas tak neobvyklé.

Po Josefovi přebral chalupu č. 116 jeho nejstarší syn Jiří. Nás ovšem nejvíc zajímá prostřední Josefův syn Šimon, který koupil roku 1808 usedlost na Karlově, což je dnes součást Olšan, a tím tam posouvá historii našeho rodu.

0 komentářů|153 zobrazení|Zobrazit celý článek
Rodinné příběhy:Jan Novotný 1716 – 1.11.1792 76 let
Vložil(a): Zdenek Novotny dne 29. Leden 2012, 13:57

Zatím nejstarším mně známým Novotným v historii našeho rodu je Jan. Odkud pochází a kde se narodil se mi přes veškeré snažení nepodařilo zjistit. V tu dobu žil v Hněvotíně ještě jeden Jan Novotný o 19 let starší, což by mohl být jeho otec, ale nějaké propojení jsem dosud nenašel. Rok narození Jana je jen přibližný a zjistil jsem ho ze zápisu jeho úmrtí, kde byl uveden věk. V matrice jsem období kolem roku 1716 pečlivě prohledal, ale narození žádného Jana Novotného tam není. Z toho usuzuji, že náš Jan nejspíš z Hněvotína nepochází. Stejně tak sňatek s jeho manželkou Barborou tam není, což potvrzuje mou domněnku, že se narodil a také se ženil někde jinde.

Jeho žena Barbora se narodila 30.11.1715 v Hněvotíně č.6 a zemřela 27.8.1764 a byla dcerou místního sedláka Valentina Tománka a jeho manželky Agáty. Valentin převzal grunt od svého otce Martina, který zemřel 21.4.1722 ve věku 74 let, z čehož vyplývá, že se narodil tak kolem roku 1648.

Sňatek Jana s Barborou proběhl určitě před rokem 1738, kdy se jim narodila dvojčata Jan a Leonard. Dětí spolu měli požehnaně, celkem 9. To ale tenkrát nebylo zas tak neobvyklé a z důvodu vysoké úmrtnosti dětí se jich dospělosti dožíval jen zlomek.

Děti Jana a Barbory:

Jan 17.12.1738

Leonard 17.12.1738 – 8.3.1781

Anna 7.3.1741 – 21.5.1751

Marie 3.3.1743

Magdalena 30.5.1746

Agáta 21.12.1748

Kateřina 4.12.1753 – 3.1.1802

Ondřej 2.8.1756 – 4.8.1756

Josef 6.2.1758 – 28.1.1806

Jan s Barborou žili a společně vychovávali děti na gruntě Barbořina otce Valentina Tománka.

Grunty se dělily podle velikosti na lánové (18 ha), ½ lánové, ¼ lánové a někdy i menší, ty se už ale svou velikostí blížily k zahradám, což bylo označení menších usedlostí. Další skupinou obyvatel na vesnici, kterým se říkalo domkaři nebo chalupníci, byli majitelé chalup s žádným, nebo jen malým pozemkem, který jim nemohl stačit na obživu, a tak si živobytí museli obstarávat nájemní prací, nebo řemeslnou činností. Toto mohlo platit i u zahradníků. Poslední kategorií obyvatel vesnice jsou podruzi. Jsou to bezzemci, kteří žili u sedláků na gruntě a jejich obživou byla práce pro sedláka. Dost často se stávalo, že to byli sourozenci sedláka a čekali, až jim bratr vyplatí jejich podíl z dědictví po otci, aby si mohli koupit vlastní chalupu.

Tománkův grunt v Hněvotíně byl grunt ½ lánový. Takových byla v Hněvotíně většina, tak můžeme říct, že patřil k těm větším. Měl číslo popisné 6. Valentin zemřel 17.5.1745 a ještě před svou smrtí 27.4.1744 předal grunt Janovi a Barboře. Píši předal, ale v minulosti se používal výraz ,,koupil,,. To proto, že to bylo vždy spojeno s určitými platbami. Platba za tento grunt byla 1140 marek. Tato měna marka je velice neobvyklá, v našich zemích se používaly platidla jako tolary či zlaté a přepočítávalo se to na hřivny stříbra, což byla jakási výchozí jednotka k přepočtu. Proč v Hněvotíně používali zrovna tuto měnu, kterou se platilo spíš v německy mluvících zemích, nevím. Možná to má spojitost s tím, že v Hněvotíně byla větší část obyvatelstva německého původu.

V den kupu musel Jan složit závdavek 300 marek, který se rozdělil podle přesně daného klíče mezi ostatní dědice, tenkrát nazývané,,nápadníci,,. Zbytek ceny 840 marek měl Jan splácet po 10 markách vždy na svatého Jiří a svatého Marka až do celkového splacení. V gruntovní knize je přesně popsáno, komu a kolik má Jan zaplatit, a stalo se tak 4.12.1775, kdy na jeho gruntě už nevázl žádný dluh a tím bylo vše splaceno.

V minulosti nebylo vždy pravidlem, že grunt musí zdědit nejstarší mužský potomek, spíše naopak, i když v tomto případě to bylo ještě jinak. Roku 1796 převzal grunt Josef Hrabal, manžel Kateřiny, nejmladší dcery Jana Novotného. Stejně jako jeho předchůdce Jan musel i Josef Hrabal vyplatit ostatní dědice částkou 1140 marek. Gruntovní kniha říká, že se tak stalo 26.4.1803 a potomci Jana Novotného jsou vyplaceni. Obvykle se vypisují jména dětí a tím se dovídáme, kolik se jich dožilo dospělosti, ale v tomto případě tomu tak nebylo. Pro nás je to ale důležitá informace o tom, že pokračovatel našeho rodu, nejmladší Janův syn Josef, dostal svůj podíl na dědictví po otci a tak mohl zaopatřit svou rodinu.

0 komentářů|48 zobrazení|Zobrazit celý článek
Rodinné příběhy:Hněvotín
Vložil(a): Zdenek Novotny dne 29. Leden 2012, 13:46

První dosud zjištěné zmínky o předcích příjmení Novotný jsou z obce Hněvotín

První písemná zmínka o obci Hněvotín pochází z roku 1078, kdy daroval olomoucký přemyslovský kníže Ota I. Olomoucký vesnici Hněvotín olomouckému klášteru Hradisko.

Druhou písemnou zmínkou je zápis v listině, kterou v roce 1141 vydal olomoucký biskup Jindřich Zdík. Píše se v ní, že Hněvotín je majetkem katedrálního kostela sv. Václava v Olomouci.

Oba tyto písemné zápisy svědčí o tom, že vesnice Hněvotín je slovanského původu. To, že v průběhu 13. století , kdy král Přemysl Otakar II. povolal do českých zemí německé osadníky, ale způsobilo pravděpodobně pozdější převahu obyvatel německého původu a užívání německého výrazu „Nebotein“ pro označení vesnice.

V roce 1291 za krále Václava II se Hněvotín stal majetkem královského města Olomouc, kam museli vesničané odvádět i daně a později město vypsalo i povinnost robotovat. Po odchodu Švédů z Olomouce, kterou švédská vojska obsadila v letech 1642-1650, se pro obyvatele Hněvotína povinnost robotovat ještě zvětšila a navíc přibyla tzv. povinnost dalekých fůr, tj. vozit dříví až z Húzové. Občané Hněvotína často žádali vrchnost o snížení roboty, která na ně těžce doléhala, ale marně.

Roku 1680 zachvátil Hněvotín velký požár a celá vesnice vyhořela. Další velké požáry postihly obec podle historických pramenů roku 1783, 1820 a v roce 1832, kdy oheň zničil nejen některé domy, ale i kostel a faru.

Farní kostel sv. Leonarda pochází z roku 1774 a matriky se dochovaly od roku 1702. Roku 1834 bylo v obci 132 domů a 851 obyvatel.

0 komentářů|44 zobrazení|Zobrazit celý článek
Rodinné příběhy:HISTORIE RODU NOVOTNÝCH Z HNĚVOTÍNA A OLŠAN
Vložil(a): Zdenek Novotny dne 29. Leden 2012, 13:41

Už jako malé dítě mě přitahovala historie. Historické romány a filmy jsem četl či sledoval se zatajeným dechem. Toužil jsem poznat, kdo byli moji předci, kde žili, odkud pocházeli a čím se živili. Asi před čtyřmi lety jsem jen tak ze zvědavosti zašel do zemského archivu v Olomouci. Ochotná paní archivářka mi ukázala starou matriku, přečetla mi z ní pár záznamů a bylo mi hned jasné, jak chci v budoucnu trávit volný čas. Ten pocit, když mám na stole před sebou knihu, která byla napsána roku 1550, je pro mě nepopsatelný zážitek.

Od té doby jsem navštívil spoustu archivů, úřadů a katastrů u nás i na Slovensku. Prohlédl jsem stovky starých knih a zápisů v nich, mluvil s pamětníky a navštívil muzea. Od počátku, kdy jsem nevěděl nic, do dneška, kdy vím jen o něco málo víc než tenkrát, jsem se musel naučit číst různé druhy písma, které se v minulosti používaly, naučit se aspoň základním výrazům z latiny, němčiny a staročeštiny. O některé hodně složité překlady jsem byl nucen poprosit profesionály.

Po několikaletém snažení, které nebylo ani tak finančně nákladné jako spíš časově nesmírně náročné, jsem doma shromáždil veliké množství informací. Naplnil jsem paměť počítače a několik šanonů různými ofocenými zápisy a listinami. Bylo by škoda, kdyby, až se jednou odeberu za svými předky, se to někde ztratilo nebo vyhodilo. Proto jsem se rozhodl, že se to pokusím nějak zpracovat do písemné podoby. Nejsem sice žádný spisovatel a zpracování bude hodně amatérské, ale snad to v budoucnu někoho potěší, nebo se najde někdo, kdo v tom bude pokračovat.

Je logické začít u příjmení Novotný, což je ale jen zlomek informací, které jsem nasbíral, ale v budoucnu bych rád pokračoval i u dalších hlavních příjmení v naší rodině.

0 komentářů|120 zobrazení|Zobrazit celý článek
Návštěvy
0014481